Naplánovaná trvanlivost zboží je něco, co se jen těžko dokazuje, ale ve světě elektroniky je to hmatatelná zbraň úspěšných výrobců elektroniky.
Článek vyšel 10. listopadu 2012, ale za ty téměř tři roky na aktuálnosti neztratil vůbec nic. Loni jsme jej připomínali v souvislosti s novou legislativní úpravou ve Francii. Po roce ticha máme jasno, že snaha usvědčit a potrestat výrobce za instalaci kurvítek, byla naivní. Změní se v této černé zóně konstruktérské branže vůbec něco?
Řada firem má výrobní strategii založenou na produkci takových výrobků, které se „v pravý čas rozpadnou“. Jimi vyrobený přístroj je proto v relativně krátkém čase na odpis a zákazník musí znovu do obchodu, aby si koupil nový. A účet platí právě spotřebitel spolu s lidmi v zemích třetího světa, píše server Deutsche Welle.
Thomas Perez Hernandez (67) prohledává dno největší skládky v metropoli Guatemale, nazývané místními lidmi „důl“. Do hromad odpadu mezi nimiž proudí voda ze stok, se denně noří stovky lidí. Snaží se vybrat kovový šrot, který chtějí následně zpeněžit. Chudí Guatemalci při dolování čelí i sesuvům půdy a odpadků, které je mohou zasypat.
Také se vám rozbila tiskárna nebo rychlovarná konvice krátce poté, co uplynula její záruční lhůta? Zkoušeli jste vyměnit baterii svého iPhonu? A nebyl někde pouhý náhradní díl k notebooku spolu s opravou ještě dražší než nejnovější model téže značky? Pokud jste alespoň jednou odpověděli kladně, pak už tušíte, co to je „naplánovaná zastaralost“ výrobků: při výrobě zboží je určena jeho maximální trvanlivost. Tento přístup k výrobě je výhodný pro výrobce, protože mu zlevňuje výrobu a navíc má brzo postaráno o další poptávku.
Zřetelné nevýhody však výroba takovýchto produktů přináší pro spotřebitele, pro životní prostředí a pro mnoho lidí v chudých zemích. Zákazníci jsou nuceni nakupovat neustále nové a nové spotřebiče, životní prostředí trpí v důsledku příliš vysoké spotřeby vzácných zdrojů a v zaostalých zemích se kupí z velké části toxický šrot z vysloužilé elektroniky, který sem byl přivezen z vyspělých států.
Fušeřina podle harmonogramu
Stefan Schridde spravuje německou internetovou službu MURKS? NEIN DANKE! (Zmetek? Ne, díky!), na níž si vyměňují zkušenosti rozhořčení zákazníci, které výrobci podvedli svými nekvalitními a rychle se rozpadajícími výrobky. Naplánovaným rychlým zastaráváním výrobků chtějí snížit životnost svého zboží. Nejčastěji tak podle Schriddeho zkušeností činí producenti elektroniky. „Ve všem, čím prochází proud, se dá napáchat spousta škody.“
Skutečně - většinu „šuntů“, o nichž se na jeho stránkách píše, tvoří zábavná elektronika, počítače a jejich příslušenství a telefony. Přispěvatelé nejčastěji zmiňují výrobky značek Epson, Philipps a Apple. Jedničkou v současné hitparádě stížností byl ovšem tuto středu korejský koncern Samsung. Body zlomu, kvůli kterým bývá třeba elektroniku vyhodit z pohledu zákazníka až příliš brzo, jsou podle Schriddeho pozorování vždy stejné: jde o malé a levné součástky, které výrobci kvůli úsporám nákladů vyrábějí ne z kovu, ale ošidí je pouhým plastem.
Na tenhle žebříček jmenované značky pyšné nebudou
Ekonomický analytik Dominik Enste z Institutu německého hospodářství v Kolíně nad Rýnem jeho slova potvrzuje: „Podniky ne vždy vyrábějí výrobky, které by měly zvlášť dlouhou životnost.“ Vadí mu zejména to, že takovéto chování výrobců je v rozporu s očekáváním spotřebitelů, kteří při nákupu počítají s dostatečnou životností zboží. Navíc odborník zmiňuje další aspekt: nedostatečné odpovědnosti výrobců ke společnosti jako celku.
Schridde poukazuje na to, že otázka životnosti výrobků je pro tyto výrobce zcela nepodstatná. Místo toho do výrobku investují „právě tolik peněz, aby vydržely přesně tři roky“. Jejich uplynutím končí záruční doba, kterou je výrobce povinen garantovat. A navíc tím skončí i jeden produktový cyklus elektroniky a na trh musí nová generace výrobku.
Jde o globální problém...
Stále se zkracující cykly životnosti výrobků, obzvlášť elektroniky, ale nezatěžují jenom peněženky zákazníků. Současně stoupá poptávka po surovinách. V oboru elektroniky jsou to zejména kovy jako zlato, stříbro, měď a vzácné kovy, které jsou velmi drahé. Jejich výroba vyžaduje mnoho energie a škodí životnímu prostředí, protože se při ní používají jedovaté látky. Vysloužilá zařízení bývají často vyvážena na skládky do zemí třetího světa.
Toto dědictví západní konzumní společnosti se poté rozkládá a zanechává zde svůj toxický náboj. Chudí lidé v zaostalých zemích se na skládkách snaží vysloužilou elektroniku spálit, aby z přístrojů získali části vyrobené ze vzácných kovů a mohli je prodat. Při pálení šrotu se však do vzduchu uvolňují vysoce jedovaté látky a zamořují ovzduší. Lidé hledající obživu na skládkách se tak musí vypořádat s velkými zdravotními potížemi.
Muži vybavení lopatami se s pytli nasbíraného kovového odpadu brodí kontaminovanými vodami, které protékají dnem jedné z největších guatemalských skládek zvané "důl".
I při práci pro otrlé je třeba najít čas na cigaretu vykouřenou za zvukového doprovodu jedovatého vodního proudu. Na druhém snímku se v dýmu z hořících odpadků muži dělí o "úlovek".
Jen výjimečně se guatemalským hledačům kovů podaří nalézt skutečně cenný úlovek, jakým může být třeba tento údajně zlatý přívěšek s náboženským motivem.
Jednapadesátiletý Julio Cesar Garcia si odnáší svůj kovový "úlovek" ze dna guatemalského "dolu". Za den si při své krajně nebezpečné práci obvykle přijde na zhruba dvojnásobek běžné minimální mzdy.
... s kulturním pozadím
Vědec Enste, který se zaměřuje na etiku v ekonomii, ovšem poukazuje na to, že viníky stavu, který společnost blahobytu přináší, nejsou pouze výrobci. „Posledním článkem řetězu je vždycky spotřebitel,“ říká Enste. „A mnozí lidé nijak neskrývají, že musí mít vždycky hned to, co je nejnovější, chtějí být trendy“.
Poptávka po levných výrobcích vede k tomu, že tlak na výrobce a jejich dodavatele, aby snižovali ceny, je stále větší, konstatoval Enste. A proto se šetří při výrobě a na trh jdou výrobky vybavené například levnějšími, avšak méně trvanlivými plastovými součástkami místo drahých kovových, které by jim přinesly delší funkčnost.
Škodu utrpí všichni
Ekonomická poučka říká: Vysoká poptávka roztáčí výrobu, zvyšující se výroba přispívá k vyššímu hospodářskému růstu a vysoký růst zvyšuje blahobyt společnosti. To ovšem neplatí pro krátké výrobní cykly produktů odsouzených k brzké nefunkčnosti a rozpadu. Produkce plánovaně zastaralých výrobků nevede k hospodářskému růstu, protože nezohledňuje vysoké dodatečné náklady na zvýšenou spotřebu surovin a likvidaci vzniklého odpadu. „Výroba předčasně zastarávajících produktů škodí všem, i ekonomice samotné,“ uzavírá Schridde.
Ještě je tu naděje
Dominik Enste, který vede rovněž „Akademii poctivého hospodářství“, je však optimista. „To protože v tomto ohledu můžeme mnohé změnit,“ vysvětluje. Tržní ekonomika totiž podle něj nejen umožňuje fungování systému, v němž se na trhu mohou prosadit výrobky s plánovaně omezenou dobou funkčnosti. Disponuje také významným ochranným prostředkem, jímž je moc zákazníků. „Protože každý spotřebitel si může kupovat právě takové výrobky, o kterých si myslí, že se právě k němu nejvíce hodí“.
Kritérium trvanlivosti výrobku, míní Enke, musí při zákazníkově rozhodování o tom, který výrobek si koupí, hrát mnohem větší roli. Měl by si důkladně přečíst informace o podmínkách, za kterých přístroj pracuje, jakou má spotřebu energie a jaká je opětovná použitelnost materiálů, z nichž je vyroben.
Pokud má spotřebitel tyto informace, může se kvalifikovaně rozhodnout, zda si „raději během pěti let postupně koupí dva výrobky stejného typu, anebo mu vystačí jediný, který vydrží fungovat po celých pět let“.
